Není větší radosti, než když něco na co celkem spoléháte zradí v nejnevhodnější moment. Třeba nenastaruje auto. Třicet kilometrů od domova. V jedenáct večer. V Mínus patnácti stupních (celsia). Dobře, uznávám. Lidi u kterých jsme byli na návštěvě, nás nechali přespat. Takže situace nebyla nejhorší možná.
Už je to skoro dvacet čtyři hodin, a ještě pořád se naštvu když si na ten moment vzpomenu. Klasicky, něco s čím člověk počítá, a to v tomto případě nikoli iracionálně ale na základě předem známých údajů. (Jakože auto předtím za stejných teplot fungovalo - není to diesel, baterka je skoro nová. A před měsícem bylo na kontrole v servisu.) A najednou houby. Pesimista je vždycky nanejvýš příjemně překvapen. Takže o to víc naštve, když se pokazí něco s čím pesimista nepočítal. Kromě zklamání objektivního, nad pokaženou skutečností, přichází zklamání subjektivní nad nedostatkem pesimismu. Že by se objevovala osobnostní vada skrytého optimismu?
To snad ne. Optimismus má sice svůj význam, ale implictiním postojem dnešního člověka by měl být pesimismus. Nejen dnešního člověka. Jak říká ten vtip o nejstarší hliněné desticče v britském muzeu, na které je klínový nápis "Ach běda, už není jak bývalo." Když si dovolíme příliš optimismu, přijdeme o potěšení z úspěchu navzdory očekávanému selhání a naopak si přivodíme zklamání z neočekávaného neúspěchu. Jako se to stalo včera mně.
Bohůmžel, předpokládat ve všech věcech neúspěch je nemožné. Tedy, ne žeby to nešlo. Ale člověk se z toho zblázní. Na druhou stranu předpokládat vždy úspěch může vést k těm nejhorším problémům.
Naštěstí u spousty věcí je možno částečný neúspěch předpokládat a nějak se na něj připravit. (V tomhle jsem taky selhal a získal další pramen frustrace. V autě nebylo potřebné nářadí, ačkoli jsem předpokládal, že je. Předpokládal, ale nezkotroloval.) Ostatně kdyby si člověk neuvědomoval, že může nabourat, nebo vyhořet (nebo oboje) těžko by uzavíral pojištění. Kdyby předpokládal, že nemůže onemocnět, těžko by se obtěžoval na prohlídku k doktoru. Ale zase kdyby byl přesvědčen, že určitě nabourá a vyhoří, nikam by nejel, a doma by netopil ani nevařil. A nakonec by se hřál svěrací kazajkou někde v ústavu.
Každý den, když vylezeme na ulici musíme předpokládat, že nás přejede auto. Ale prevence proti tomu aby se to stalo není nejít ven, ale rozhlídnout se. Hoří dnes a denně, chodci taky umírají skoro denně, přesto lidi, topí, vaří, zapalujou svíčky a chodí ven. Zato se bojí lítat letadlem a skákat bungie. Přestože úmrtnost je daleko menší než při jízdě autem (aspoň pokud si pamatuju statistiku). Neboli platí, čím míň odvahy tím míň srandy a tím jistější smrt. (Dobře možná neplatí univerzálně, ale zní dobře.)
Takže jsem se dostal od naštvanosti na vlastní nepřipravenost až k bungie jumpingu. Dobrý výkon, až na to že netuším k čemu jsem se původně chtěl dostat. K tomu že kdo je připraven není překvapen? Dokud ho nepřekvapí něco, na co připraven nebyl? Nebo spíš jak člověka naštve, když není připraven na něco, na co, si zpětně uvědomí že, připraven být měl?
Nejhorší na takovém naštvání je, že se s tím nedá moc dělat. Auto je věc, za nic nemůže, takže jediný kdo za stav věci může (nebo v tomhle případě ani taky moc ne) je člověk sám. Co s takovým vztekem, když se navíc ani nedá ventilovat snahou o rozumně rychlou nápravu situace. Protože jsou jenom dvě možnosti, počkat až to rozmrzne a doufat, a nebo odtah, servis a peníze.
Doufám že jsem se aspoň částečně naučil neventilovat tohle na okolí. (Opravdu.) Ale i tak titul mistr sympatie asi už zase nevyhraju. A to jsem se na něj tak těšil. Docela by mně zajímalo jak to dělají jiní lidi. Metodu: "najdu si nějaký cíl a na něm si zchladím žáhu," považuju za hluboce pod mojí úroveň. Na metodu "meditací se oprostím od hněvu" zase nemám patřičné fu. (Měl jsem v plánu jít mediovat do kláštera a dosáhnout Osvícení, ale celkem rychle mě to přešlo. Hlavně, dosáhnout Osvícení v klášteře umí každý ňouma. Mezi těmi zatr... idi... err... lidmi, to je teprve challenge!)
Metoda "napíšu blábol o tom jak jsem se našval," zatím nevypdá zle. Blábol je sice dokolane o ničem, ale minimálně krátkodobě svůj účel plní. Nejsem si jistý, jestli plně nahradí mou dosavadní oblíbenou metodu "budu vrčet na všechny kolem sebe dokoud neutečou, nebo dokud mně to nepřejde." Ale minimálně jako náhražka v obdobích, kdy kolem není dost osob na které by se dalo vrčet mi bude muset stačit. Nebo do doby než si konečně pořídím ten boxovací pytel. Věc do které se dá mláti,t aniž by měl člověk výčitky, že ničí něco co za nic nemůže. Ne že by pytel za něco mohl, ale jeho účelem je být mlácen a tedy netrpí, pouze plní svou universální roli.
No limit splněn, snad se mi i trochu ulevilo. Ommmmmm
2012-02-12
2012-02-10
Budeme nosit plínky až do smrti?
Už dvakrát jsem se stal účastníkem debaty o vyzvedávání dětí ze školky. A přesto, nebo možná právě proto, že dětmi nedisponuji, jsem byl za exota. Příběh o tom jak jsem v pěti letech sám jezdil autobusem z/do školky a že jsem nejméně jednou šel ze školky pěšky se nesetkal s důvěrou. A přitom mi na tom nikdy nepřišlo nic divného. Pravda, to že si pěší cestu pamatuju dodnes znamená, že to asi nebyla úplně běžná událost. (A přitom to byl kousek. Změřil jsem to teď na mapě, a vychází to asi na 1,8 kilometru.)
Uznávím, že vesnice, kde znáte všechny v okruhu dvou kilometrů jménem, nebo aspoň od vidění je něco jiného než Praha, ale stejně mně míra pobouření, kterou můj příběh sklidil, překavpila. Dnešní, mně popisovaná, bezpečnostní opatření mně děsí. (Zase je tady ten rozdíl, Praha a vesnice. Ve velkém městě to asi tak jednoduché nebude.) Nicméně proč o tom píšu? Protože mi připadá, že index nesvéprávnosti obyvatelstva roste. Že to, jak pečlivě se chrání děti cesou do/ze školky (což by člověk ještě pochopil) se promítá i dál do života.
Na každou kravinu musíme mít zákon. Když se cokoli stane, vždycky se najde blbec, který křičí: "Jak to že na to není předpis, to by se mělo hlídat!" Nebo ještě hůř: "To by se mělo zakázat!" Odvážnější mamlasové druhou větu občas formulují "Já bych to zakázal."
Demonstruji na příkladu. Vezmu dvě zakázané věci. Telefonování při řízení auta a jízda v autě bez zapnutých bezpečnostních pásů. Pro zjednodušení uvažujme pouze řidiče. Co se stane, teoreticky, když telefonuju za jízdy? Dávám menší pozor na to co se děje kolem auta. Čumím na mobil. Píšu SMS. Nevidím že blikla červená. Vjedu do křižovatky a s někým se srazím. Je to moje vina? Je. Dalo se tomu zabránit? Dalo. Zákaz telefonování za jízdy se tomu zabránit snaží. Dobrá, co se stane když se nepřipoutám a z nějakého důvodu autem někam narazím? Nejsem připoutaný, tělo pokračuje v cestě sejnou rychlostí jakou mělo před prudkým zastavením auto. Proletím předním sklem, a rozmáznu se na překážce o kterou vůz zastavil. Na rozdíl od auta nemám vyztuženou deformační zónu a motor aby pohltil energii nárazu. Místo toho mám slušnou šanci to nepřežít. Opět se tomu dalo zabránit a je to moje vina. (Rozdílné pravděpodobnosti obou dějů nejsou součástí mentálního cvičení, proto je zanedbáme.) Myslím si, že pásy jsou povinné zbytečně. Proč? Protože telefonující debil může klidně, díky snížené pozornosti, pozabíjet přecházející mateřskou školku. Zatímco nepřipoutaný debil, situaci zhorší "jenom" o to, že už nebude za nehodu koho stíhat.
Proč za každou cenu chceme lidi chránit úplně před vším? Proč na každé příčetné nařízení nebo omezení musí existovat osm nepříčetných nebo zbytečných? Protože lidi jsou líní myslet. Protože chtějí aby někdo myslel za ně.
Děsivý příklad tohohle fenoménu jsem nedávno viděl v pořadu České Televize Krotitelé Dluhů. Ženská si na blbosti napůjčovala kam až to šlo a ještě kousek dál. Zatáhla do toho rodinu. Byla na dně. Což o to, mít smůlu, udělat chybu, nechat se zmanipulovat, to se stane každému. Co mně ale vyděsilo byl přístup jí a jejího okolí. Házeli vinu všude kolem sebe, říkali jak za to může reklama, jak za to můžou politici, a proč nejsou přísnější zákony. To poslední mně dojalo takřka k slzám. Ta ženská poté co už jí banky odmítly půjčovat obrazila každého lichváře široko daleko. Záměrně si vybírala nebankovní půjčky. A pak tvrdí, že není zákon. Záměrně (nepíšu vědomě, myslet u toho nemohla) obchází regulace, a pak si stěžuje, že regulace nejsou. Absolutní neschopnost sebereflexe. Setnout motorovou pilou strom. Hodinu poté si toutéž pilou uříznout ruku. A pak si stěžovat že na pile nebylo napsáno, že řeže i ruce.
A takoví jsme. Taková je naše společnost. Nechceme za sebe myslet, chceme si v klidu vegetovat a bez přemýšlení dělat co nás napadne. Když to takhle půjde dál, mám pocit že doba kdy někdo přijde s plínkama pro dospělé: "Nemusíte na to myslet, stačí jednou denně vyměnit. Praktické! Nyní tři za cenu dvou!" není daleko. A jenom pár let poté budou tyhle plíny ze zákona povinné. Některý z poslanců si je zapomene ráno vzít a dojde k trapné nehodě. Tak na to napíšou zákon. Aby se lidu nestalo, že by zapoměl.
Schválně, prohlídněte si dětská hřiště a hračky. Vy, komu je dneska přes třicet. Porovnejte ty bezpečné, plastové, měkčené konstrukce s tím, s čím jste si hráli a co jste měli na hřištích vy. Riziko pádu a rozbití si nějaké tělesné části je zjevně menší, ale je to dobře? Možná nejde ani tak o ty děti samotné, ty si to asi neuvědomí tolik, ale co to říká o uvažování jejich rodičů?
Mimochodem, taky jsme si, když jsme byli malí, hráli bez dozoru v lese! Dovedete si to představit?
Uznávím, že vesnice, kde znáte všechny v okruhu dvou kilometrů jménem, nebo aspoň od vidění je něco jiného než Praha, ale stejně mně míra pobouření, kterou můj příběh sklidil, překavpila. Dnešní, mně popisovaná, bezpečnostní opatření mně děsí. (Zase je tady ten rozdíl, Praha a vesnice. Ve velkém městě to asi tak jednoduché nebude.) Nicméně proč o tom píšu? Protože mi připadá, že index nesvéprávnosti obyvatelstva roste. Že to, jak pečlivě se chrání děti cesou do/ze školky (což by člověk ještě pochopil) se promítá i dál do života.
Na každou kravinu musíme mít zákon. Když se cokoli stane, vždycky se najde blbec, který křičí: "Jak to že na to není předpis, to by se mělo hlídat!" Nebo ještě hůř: "To by se mělo zakázat!" Odvážnější mamlasové druhou větu občas formulují "Já bych to zakázal."
Demonstruji na příkladu. Vezmu dvě zakázané věci. Telefonování při řízení auta a jízda v autě bez zapnutých bezpečnostních pásů. Pro zjednodušení uvažujme pouze řidiče. Co se stane, teoreticky, když telefonuju za jízdy? Dávám menší pozor na to co se děje kolem auta. Čumím na mobil. Píšu SMS. Nevidím že blikla červená. Vjedu do křižovatky a s někým se srazím. Je to moje vina? Je. Dalo se tomu zabránit? Dalo. Zákaz telefonování za jízdy se tomu zabránit snaží. Dobrá, co se stane když se nepřipoutám a z nějakého důvodu autem někam narazím? Nejsem připoutaný, tělo pokračuje v cestě sejnou rychlostí jakou mělo před prudkým zastavením auto. Proletím předním sklem, a rozmáznu se na překážce o kterou vůz zastavil. Na rozdíl od auta nemám vyztuženou deformační zónu a motor aby pohltil energii nárazu. Místo toho mám slušnou šanci to nepřežít. Opět se tomu dalo zabránit a je to moje vina. (Rozdílné pravděpodobnosti obou dějů nejsou součástí mentálního cvičení, proto je zanedbáme.) Myslím si, že pásy jsou povinné zbytečně. Proč? Protože telefonující debil může klidně, díky snížené pozornosti, pozabíjet přecházející mateřskou školku. Zatímco nepřipoutaný debil, situaci zhorší "jenom" o to, že už nebude za nehodu koho stíhat.
Proč za každou cenu chceme lidi chránit úplně před vším? Proč na každé příčetné nařízení nebo omezení musí existovat osm nepříčetných nebo zbytečných? Protože lidi jsou líní myslet. Protože chtějí aby někdo myslel za ně.
Děsivý příklad tohohle fenoménu jsem nedávno viděl v pořadu České Televize Krotitelé Dluhů. Ženská si na blbosti napůjčovala kam až to šlo a ještě kousek dál. Zatáhla do toho rodinu. Byla na dně. Což o to, mít smůlu, udělat chybu, nechat se zmanipulovat, to se stane každému. Co mně ale vyděsilo byl přístup jí a jejího okolí. Házeli vinu všude kolem sebe, říkali jak za to může reklama, jak za to můžou politici, a proč nejsou přísnější zákony. To poslední mně dojalo takřka k slzám. Ta ženská poté co už jí banky odmítly půjčovat obrazila každého lichváře široko daleko. Záměrně si vybírala nebankovní půjčky. A pak tvrdí, že není zákon. Záměrně (nepíšu vědomě, myslet u toho nemohla) obchází regulace, a pak si stěžuje, že regulace nejsou. Absolutní neschopnost sebereflexe. Setnout motorovou pilou strom. Hodinu poté si toutéž pilou uříznout ruku. A pak si stěžovat že na pile nebylo napsáno, že řeže i ruce.
A takoví jsme. Taková je naše společnost. Nechceme za sebe myslet, chceme si v klidu vegetovat a bez přemýšlení dělat co nás napadne. Když to takhle půjde dál, mám pocit že doba kdy někdo přijde s plínkama pro dospělé: "Nemusíte na to myslet, stačí jednou denně vyměnit. Praktické! Nyní tři za cenu dvou!" není daleko. A jenom pár let poté budou tyhle plíny ze zákona povinné. Některý z poslanců si je zapomene ráno vzít a dojde k trapné nehodě. Tak na to napíšou zákon. Aby se lidu nestalo, že by zapoměl.
Schválně, prohlídněte si dětská hřiště a hračky. Vy, komu je dneska přes třicet. Porovnejte ty bezpečné, plastové, měkčené konstrukce s tím, s čím jste si hráli a co jste měli na hřištích vy. Riziko pádu a rozbití si nějaké tělesné části je zjevně menší, ale je to dobře? Možná nejde ani tak o ty děti samotné, ty si to asi neuvědomí tolik, ale co to říká o uvažování jejich rodičů?
Mimochodem, taky jsme si, když jsme byli malí, hráli bez dozoru v lese! Dovedete si to představit?
2012-02-09
O Vstávání
Za chvíli bude deset večer, měl bych jít spát, ale nechce se mi. Teda, chce se, ale seznam věcí, které bych měl a nebo chtěl udělat je dost dlouhý a nekrátí se. Připadám si jako malé děcko, unavené, protivné, ale spát nepůjde, protože by o něco mohlo přijít. Jednou jsem se o tom s jedním člověkem bavil, a ten mi potvrdil, že v tom nejsem sám, že takhle občas uvažuje taky.
Navíc večer je člověk už unavený a práce nejde zdaleka tak jak by chtělm Mně třeba nejde vůbec. To se tak člověk nechá vyhecovat, že napíše tři stránky textu o vstávání. Pak si to předem nerozmyslí. Začne usínáním a v druhém odstavci neví jak dál. Napije se (vody). Snaží se soustředit na téma, nejde to. Píše dál.
Sytý hladovému nevěří. Nikdy jsem neměl problém se vstáváním. (Vstávání mělo probém se mnou -- komentuje vnitřní cynik.) Zám lidi co tvrdí, že ať vstávají kdykoli, probouzí se v deset. Že před osmou prostě nevstanou. Že jsou sovy a vsávat ráno je nepřirozené. Že to nejde.
Jde to. Mně to jde většinou po dobrém. Nařídím si budík -- řekněme na šestou. Pokud jsem den předem extrémně neponocoval, vzbudím se za deset šest, vypnu budík a vstanu. Pokud jsem ponocoval vzbudí mně budík. Když jsou ten den na programu důležité a nebo akutní věci, adrenalin mi už nedovolí znova si lehnout a usnout. Pokud ne, je to horší. Podle aktualního stavu osobní disciplíny, buď znova zalehnu, zkusím usnout a vstanu za půl hodiny až hodinu. Nebo se vypravím tam co mám, a vzbudím se cestou.
Teď v zimě je to s interní disciplínou o poznání horší, ale o to rychlejší je probuzení po opuštění domova. V létě se líp vstává do sluníčka, ale ospalost se drží tím víc, čím je hezčí počasí.
Dobře, takže já mám vnitřní hodiny, prostě se vzbudím a vykopu, ale co ti chudáci co vnitřní hodiny nemají? Ti je mají taky, možná rezavější, ale mají. A jelikož je mají mohou je trénovat. Navrhuju následující postup:
Jistě mohou se objevit nějaké námitky, pokusím se s nimi vypořádat. "Ale mně to nejde," bude asi nejčastější námitka. Tu budeme ignorovat. Jde to, jenom se dost nesnažíte. Každý z nás má nějaké předky. Průmyslová revoluce začala někdy před dvěma sty lety. Dvěstě let, to je nějakých sedm až deset generací. Tedy 128 až 1024 předků. Je slušná šance, že mezi nimi byl někdo kdo makal od rána na poli nebo v továrně, pravidelně, a denně, a vstával, a kdyby ne tak by umřel hlady. Existence stěžujícího si člověka empiricky dokazuje, že jeho hypotetický předek nezahynul, tedy dokázal vstávat, a když to dokázal on, jistě to dokáže i jeho potomek.
Další oblíbenou námitkou, kterou jsem si vymyslel je "ale já jsem sova, jsem aktivní v noci." Na to odpovím jednoduše. Já taky. Když se nehlídám, dopadá to tak, že chodím spát ve tři, ve čtyři ráno a vstávám mezi desátou a polednem. To je můj přirozený cyklus. Až jednou budu tak bohatý, že nebudu muset pracovat (nebo aspoň nebudu muset pracovat s jinýma lidma) budu tímhle rytmem žít pořád. Ale dnešní doba je zlá a nám sovám nepřeje. Lidi (nebo spíš instituce) chtějí fungovat od osmi do čtyř. Zábava funguje tak od šesti do přibližně desíti (taková ta společenská, kulturní, zábava po desáté se s pokračující únavou a stoupající hladinou alkoholu znekulturňuje).
Jediná akceptovatelná námitka je "ale já nechci." No když nechceš, nedělej to. Když se mně nechce (chybí morál), tak se můžu vesele vzbudti v šest, jenom proto abych se do pů sedmé převaloval a probudil se a vstal v osm. Já občas chci, připadá mi lepší mít za sebou ve čtyři odpoledne osm hodin práce a volné odpoledne před sebou, než končit práci v devět večer a rozpůlit si tak blok volného času na dva menší kousky, ty totiž nevypadají zdaleka tak hezky. Ale time management je jiné téma, a ačkoli teoreticky toho o něm vím spoustu, prakticky mi zatím každý pokus ztroskotal.
Abych to uzavřel (do limitu mi chybí dvacet slov). Vstávat brzo jde ikdyž jste sova. Dá se to naučit. A je na každém aby se rozhodnul, jestli mu to za to stojí.
Navíc večer je člověk už unavený a práce nejde zdaleka tak jak by chtělm Mně třeba nejde vůbec. To se tak člověk nechá vyhecovat, že napíše tři stránky textu o vstávání. Pak si to předem nerozmyslí. Začne usínáním a v druhém odstavci neví jak dál. Napije se (vody). Snaží se soustředit na téma, nejde to. Píše dál.
Sytý hladovému nevěří. Nikdy jsem neměl problém se vstáváním. (Vstávání mělo probém se mnou -- komentuje vnitřní cynik.) Zám lidi co tvrdí, že ať vstávají kdykoli, probouzí se v deset. Že před osmou prostě nevstanou. Že jsou sovy a vsávat ráno je nepřirozené. Že to nejde.
Jde to. Mně to jde většinou po dobrém. Nařídím si budík -- řekněme na šestou. Pokud jsem den předem extrémně neponocoval, vzbudím se za deset šest, vypnu budík a vstanu. Pokud jsem ponocoval vzbudí mně budík. Když jsou ten den na programu důležité a nebo akutní věci, adrenalin mi už nedovolí znova si lehnout a usnout. Pokud ne, je to horší. Podle aktualního stavu osobní disciplíny, buď znova zalehnu, zkusím usnout a vstanu za půl hodiny až hodinu. Nebo se vypravím tam co mám, a vzbudím se cestou.
Teď v zimě je to s interní disciplínou o poznání horší, ale o to rychlejší je probuzení po opuštění domova. V létě se líp vstává do sluníčka, ale ospalost se drží tím víc, čím je hezčí počasí.
Dobře, takže já mám vnitřní hodiny, prostě se vzbudím a vykopu, ale co ti chudáci co vnitřní hodiny nemají? Ti je mají taky, možná rezavější, ale mají. A jelikož je mají mohou je trénovat. Navrhuju následující postup:
- Vezmeme funkční budík,
- vybereme si hodinu kdy chceme vstávat, tato musí být stejná každý den,
- nařídíme budík na danou hodinu,
- pravidelně se snažíme podle budíku vstávat
- všímáme, jak je to s postpujícími dny snažší a snažší,
- nakonec zjistíme, že budík nepotřebujeme protože jsme tělu vnutili nový rytmus,
- ???
- profit.
Jistě mohou se objevit nějaké námitky, pokusím se s nimi vypořádat. "Ale mně to nejde," bude asi nejčastější námitka. Tu budeme ignorovat. Jde to, jenom se dost nesnažíte. Každý z nás má nějaké předky. Průmyslová revoluce začala někdy před dvěma sty lety. Dvěstě let, to je nějakých sedm až deset generací. Tedy 128 až 1024 předků. Je slušná šance, že mezi nimi byl někdo kdo makal od rána na poli nebo v továrně, pravidelně, a denně, a vstával, a kdyby ne tak by umřel hlady. Existence stěžujícího si člověka empiricky dokazuje, že jeho hypotetický předek nezahynul, tedy dokázal vstávat, a když to dokázal on, jistě to dokáže i jeho potomek.
Další oblíbenou námitkou, kterou jsem si vymyslel je "ale já jsem sova, jsem aktivní v noci." Na to odpovím jednoduše. Já taky. Když se nehlídám, dopadá to tak, že chodím spát ve tři, ve čtyři ráno a vstávám mezi desátou a polednem. To je můj přirozený cyklus. Až jednou budu tak bohatý, že nebudu muset pracovat (nebo aspoň nebudu muset pracovat s jinýma lidma) budu tímhle rytmem žít pořád. Ale dnešní doba je zlá a nám sovám nepřeje. Lidi (nebo spíš instituce) chtějí fungovat od osmi do čtyř. Zábava funguje tak od šesti do přibližně desíti (taková ta společenská, kulturní, zábava po desáté se s pokračující únavou a stoupající hladinou alkoholu znekulturňuje).
Jediná akceptovatelná námitka je "ale já nechci." No když nechceš, nedělej to. Když se mně nechce (chybí morál), tak se můžu vesele vzbudti v šest, jenom proto abych se do pů sedmé převaloval a probudil se a vstal v osm. Já občas chci, připadá mi lepší mít za sebou ve čtyři odpoledne osm hodin práce a volné odpoledne před sebou, než končit práci v devět večer a rozpůlit si tak blok volného času na dva menší kousky, ty totiž nevypadají zdaleka tak hezky. Ale time management je jiné téma, a ačkoli teoreticky toho o něm vím spoustu, prakticky mi zatím každý pokus ztroskotal.
Abych to uzavřel (do limitu mi chybí dvacet slov). Vstávat brzo jde ikdyž jste sova. Dá se to naučit. A je na každém aby se rozhodnul, jestli mu to za to stojí.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)