Navíc večer je člověk už unavený a práce nejde zdaleka tak jak by chtělm Mně třeba nejde vůbec. To se tak člověk nechá vyhecovat, že napíše tři stránky textu o vstávání. Pak si to předem nerozmyslí. Začne usínáním a v druhém odstavci neví jak dál. Napije se (vody). Snaží se soustředit na téma, nejde to. Píše dál.
Sytý hladovému nevěří. Nikdy jsem neměl problém se vstáváním. (Vstávání mělo probém se mnou -- komentuje vnitřní cynik.) Zám lidi co tvrdí, že ať vstávají kdykoli, probouzí se v deset. Že před osmou prostě nevstanou. Že jsou sovy a vsávat ráno je nepřirozené. Že to nejde.
Jde to. Mně to jde většinou po dobrém. Nařídím si budík -- řekněme na šestou. Pokud jsem den předem extrémně neponocoval, vzbudím se za deset šest, vypnu budík a vstanu. Pokud jsem ponocoval vzbudí mně budík. Když jsou ten den na programu důležité a nebo akutní věci, adrenalin mi už nedovolí znova si lehnout a usnout. Pokud ne, je to horší. Podle aktualního stavu osobní disciplíny, buď znova zalehnu, zkusím usnout a vstanu za půl hodiny až hodinu. Nebo se vypravím tam co mám, a vzbudím se cestou.
Teď v zimě je to s interní disciplínou o poznání horší, ale o to rychlejší je probuzení po opuštění domova. V létě se líp vstává do sluníčka, ale ospalost se drží tím víc, čím je hezčí počasí.
Dobře, takže já mám vnitřní hodiny, prostě se vzbudím a vykopu, ale co ti chudáci co vnitřní hodiny nemají? Ti je mají taky, možná rezavější, ale mají. A jelikož je mají mohou je trénovat. Navrhuju následující postup:
- Vezmeme funkční budík,
- vybereme si hodinu kdy chceme vstávat, tato musí být stejná každý den,
- nařídíme budík na danou hodinu,
- pravidelně se snažíme podle budíku vstávat
- všímáme, jak je to s postpujícími dny snažší a snažší,
- nakonec zjistíme, že budík nepotřebujeme protože jsme tělu vnutili nový rytmus,
- ???
- profit.
Jistě mohou se objevit nějaké námitky, pokusím se s nimi vypořádat. "Ale mně to nejde," bude asi nejčastější námitka. Tu budeme ignorovat. Jde to, jenom se dost nesnažíte. Každý z nás má nějaké předky. Průmyslová revoluce začala někdy před dvěma sty lety. Dvěstě let, to je nějakých sedm až deset generací. Tedy 128 až 1024 předků. Je slušná šance, že mezi nimi byl někdo kdo makal od rána na poli nebo v továrně, pravidelně, a denně, a vstával, a kdyby ne tak by umřel hlady. Existence stěžujícího si člověka empiricky dokazuje, že jeho hypotetický předek nezahynul, tedy dokázal vstávat, a když to dokázal on, jistě to dokáže i jeho potomek.
Další oblíbenou námitkou, kterou jsem si vymyslel je "ale já jsem sova, jsem aktivní v noci." Na to odpovím jednoduše. Já taky. Když se nehlídám, dopadá to tak, že chodím spát ve tři, ve čtyři ráno a vstávám mezi desátou a polednem. To je můj přirozený cyklus. Až jednou budu tak bohatý, že nebudu muset pracovat (nebo aspoň nebudu muset pracovat s jinýma lidma) budu tímhle rytmem žít pořád. Ale dnešní doba je zlá a nám sovám nepřeje. Lidi (nebo spíš instituce) chtějí fungovat od osmi do čtyř. Zábava funguje tak od šesti do přibližně desíti (taková ta společenská, kulturní, zábava po desáté se s pokračující únavou a stoupající hladinou alkoholu znekulturňuje).
Jediná akceptovatelná námitka je "ale já nechci." No když nechceš, nedělej to. Když se mně nechce (chybí morál), tak se můžu vesele vzbudti v šest, jenom proto abych se do pů sedmé převaloval a probudil se a vstal v osm. Já občas chci, připadá mi lepší mít za sebou ve čtyři odpoledne osm hodin práce a volné odpoledne před sebou, než končit práci v devět večer a rozpůlit si tak blok volného času na dva menší kousky, ty totiž nevypadají zdaleka tak hezky. Ale time management je jiné téma, a ačkoli teoreticky toho o něm vím spoustu, prakticky mi zatím každý pokus ztroskotal.
Abych to uzavřel (do limitu mi chybí dvacet slov). Vstávat brzo jde ikdyž jste sova. Dá se to naučit. A je na každém aby se rozhodnul, jestli mu to za to stojí.
Žádné komentáře:
Okomentovat