Už dvakrát jsem se stal účastníkem debaty o vyzvedávání dětí ze školky. A přesto, nebo možná právě proto, že dětmi nedisponuji, jsem byl za exota. Příběh o tom jak jsem v pěti letech sám jezdil autobusem z/do školky a že jsem nejméně jednou šel ze školky pěšky se nesetkal s důvěrou. A přitom mi na tom nikdy nepřišlo nic divného. Pravda, to že si pěší cestu pamatuju dodnes znamená, že to asi nebyla úplně běžná událost. (A přitom to byl kousek. Změřil jsem to teď na mapě, a vychází to asi na 1,8 kilometru.)
Uznávím, že vesnice, kde znáte všechny v okruhu dvou kilometrů jménem, nebo aspoň od vidění je něco jiného než Praha, ale stejně mně míra pobouření, kterou můj příběh sklidil, překavpila. Dnešní, mně popisovaná, bezpečnostní opatření mně děsí. (Zase je tady ten rozdíl, Praha a vesnice. Ve velkém městě to asi tak jednoduché nebude.) Nicméně proč o tom píšu? Protože mi připadá, že index nesvéprávnosti obyvatelstva roste. Že to, jak pečlivě se chrání děti cesou do/ze školky (což by člověk ještě pochopil) se promítá i dál do života.
Na každou kravinu musíme mít zákon. Když se cokoli stane, vždycky se najde blbec, který křičí: "Jak to že na to není předpis, to by se mělo hlídat!" Nebo ještě hůř: "To by se mělo zakázat!" Odvážnější mamlasové druhou větu občas formulují "Já bych to zakázal."
Demonstruji na příkladu. Vezmu dvě zakázané věci. Telefonování při řízení auta a jízda v autě bez zapnutých bezpečnostních pásů. Pro zjednodušení uvažujme pouze řidiče. Co se stane, teoreticky, když telefonuju za jízdy? Dávám menší pozor na to co se děje kolem auta. Čumím na mobil. Píšu SMS. Nevidím že blikla červená. Vjedu do křižovatky a s někým se srazím. Je to moje vina? Je. Dalo se tomu zabránit? Dalo. Zákaz telefonování za jízdy se tomu zabránit snaží. Dobrá, co se stane když se nepřipoutám a z nějakého důvodu autem někam narazím? Nejsem připoutaný, tělo pokračuje v cestě sejnou rychlostí jakou mělo před prudkým zastavením auto. Proletím předním sklem, a rozmáznu se na překážce o kterou vůz zastavil. Na rozdíl od auta nemám vyztuženou deformační zónu a motor aby pohltil energii nárazu. Místo toho mám slušnou šanci to nepřežít. Opět se tomu dalo zabránit a je to moje vina. (Rozdílné pravděpodobnosti obou dějů nejsou součástí mentálního cvičení, proto je zanedbáme.) Myslím si, že pásy jsou povinné zbytečně. Proč? Protože telefonující debil může klidně, díky snížené pozornosti, pozabíjet přecházející mateřskou školku. Zatímco nepřipoutaný debil, situaci zhorší "jenom" o to, že už nebude za nehodu koho stíhat.
Proč za každou cenu chceme lidi chránit úplně před vším? Proč na každé příčetné nařízení nebo omezení musí existovat osm nepříčetných nebo zbytečných? Protože lidi jsou líní myslet. Protože chtějí aby někdo myslel za ně.
Děsivý příklad tohohle fenoménu jsem nedávno viděl v pořadu České Televize Krotitelé Dluhů. Ženská si na blbosti napůjčovala kam až to šlo a ještě kousek dál. Zatáhla do toho rodinu. Byla na dně. Což o to, mít smůlu, udělat chybu, nechat se zmanipulovat, to se stane každému. Co mně ale vyděsilo byl přístup jí a jejího okolí. Házeli vinu všude kolem sebe, říkali jak za to může reklama, jak za to můžou politici, a proč nejsou přísnější zákony. To poslední mně dojalo takřka k slzám. Ta ženská poté co už jí banky odmítly půjčovat obrazila každého lichváře široko daleko. Záměrně si vybírala nebankovní půjčky. A pak tvrdí, že není zákon. Záměrně (nepíšu vědomě, myslet u toho nemohla) obchází regulace, a pak si stěžuje, že regulace nejsou. Absolutní neschopnost sebereflexe. Setnout motorovou pilou strom. Hodinu poté si toutéž pilou uříznout ruku. A pak si stěžovat že na pile nebylo napsáno, že řeže i ruce.
A takoví jsme. Taková je naše společnost. Nechceme za sebe myslet, chceme si v klidu vegetovat a bez přemýšlení dělat co nás napadne. Když to takhle půjde dál, mám pocit že doba kdy někdo přijde s plínkama pro dospělé: "Nemusíte na to myslet, stačí jednou denně vyměnit. Praktické! Nyní tři za cenu dvou!" není daleko. A jenom pár let poté budou tyhle plíny ze zákona povinné. Některý z poslanců si je zapomene ráno vzít a dojde k trapné nehodě. Tak na to napíšou zákon. Aby se lidu nestalo, že by zapoměl.
Schválně, prohlídněte si dětská hřiště a hračky. Vy, komu je dneska přes třicet. Porovnejte ty bezpečné, plastové, měkčené konstrukce s tím, s čím jste si hráli a co jste měli na hřištích vy. Riziko pádu a rozbití si nějaké tělesné části je zjevně menší, ale je to dobře? Možná nejde ani tak o ty děti samotné, ty si to asi neuvědomí tolik, ale co to říká o uvažování jejich rodičů?
Mimochodem, taky jsme si, když jsme byli malí, hráli bez dozoru v lese! Dovedete si to představit?
Žádné komentáře:
Okomentovat