Není větší radosti, než když něco na co celkem spoléháte zradí v nejnevhodnější moment. Třeba nenastaruje auto. Třicet kilometrů od domova. V jedenáct večer. V Mínus patnácti stupních (celsia). Dobře, uznávám. Lidi u kterých jsme byli na návštěvě, nás nechali přespat. Takže situace nebyla nejhorší možná.
Už je to skoro dvacet čtyři hodin, a ještě pořád se naštvu když si na ten moment vzpomenu. Klasicky, něco s čím člověk počítá, a to v tomto případě nikoli iracionálně ale na základě předem známých údajů. (Jakože auto předtím za stejných teplot fungovalo - není to diesel, baterka je skoro nová. A před měsícem bylo na kontrole v servisu.) A najednou houby. Pesimista je vždycky nanejvýš příjemně překvapen. Takže o to víc naštve, když se pokazí něco s čím pesimista nepočítal. Kromě zklamání objektivního, nad pokaženou skutečností, přichází zklamání subjektivní nad nedostatkem pesimismu. Že by se objevovala osobnostní vada skrytého optimismu?
To snad ne. Optimismus má sice svůj význam, ale implictiním postojem dnešního člověka by měl být pesimismus. Nejen dnešního člověka. Jak říká ten vtip o nejstarší hliněné desticče v britském muzeu, na které je klínový nápis "Ach běda, už není jak bývalo." Když si dovolíme příliš optimismu, přijdeme o potěšení z úspěchu navzdory očekávanému selhání a naopak si přivodíme zklamání z neočekávaného neúspěchu. Jako se to stalo včera mně.
Bohůmžel, předpokládat ve všech věcech neúspěch je nemožné. Tedy, ne žeby to nešlo. Ale člověk se z toho zblázní. Na druhou stranu předpokládat vždy úspěch může vést k těm nejhorším problémům.
Naštěstí u spousty věcí je možno částečný neúspěch předpokládat a nějak se na něj připravit. (V tomhle jsem taky selhal a získal další pramen frustrace. V autě nebylo potřebné nářadí, ačkoli jsem předpokládal, že je. Předpokládal, ale nezkotroloval.) Ostatně kdyby si člověk neuvědomoval, že může nabourat, nebo vyhořet (nebo oboje) těžko by uzavíral pojištění. Kdyby předpokládal, že nemůže onemocnět, těžko by se obtěžoval na prohlídku k doktoru. Ale zase kdyby byl přesvědčen, že určitě nabourá a vyhoří, nikam by nejel, a doma by netopil ani nevařil. A nakonec by se hřál svěrací kazajkou někde v ústavu.
Každý den, když vylezeme na ulici musíme předpokládat, že nás přejede auto. Ale prevence proti tomu aby se to stalo není nejít ven, ale rozhlídnout se. Hoří dnes a denně, chodci taky umírají skoro denně, přesto lidi, topí, vaří, zapalujou svíčky a chodí ven. Zato se bojí lítat letadlem a skákat bungie. Přestože úmrtnost je daleko menší než při jízdě autem (aspoň pokud si pamatuju statistiku). Neboli platí, čím míň odvahy tím míň srandy a tím jistější smrt. (Dobře možná neplatí univerzálně, ale zní dobře.)
Takže jsem se dostal od naštvanosti na vlastní nepřipravenost až k bungie jumpingu. Dobrý výkon, až na to že netuším k čemu jsem se původně chtěl dostat. K tomu že kdo je připraven není překvapen? Dokud ho nepřekvapí něco, na co připraven nebyl? Nebo spíš jak člověka naštve, když není připraven na něco, na co, si zpětně uvědomí že, připraven být měl?
Nejhorší na takovém naštvání je, že se s tím nedá moc dělat. Auto je věc, za nic nemůže, takže jediný kdo za stav věci může (nebo v tomhle případě ani taky moc ne) je člověk sám. Co s takovým vztekem, když se navíc ani nedá ventilovat snahou o rozumně rychlou nápravu situace. Protože jsou jenom dvě možnosti, počkat až to rozmrzne a doufat, a nebo odtah, servis a peníze.
Doufám že jsem se aspoň částečně naučil neventilovat tohle na okolí. (Opravdu.) Ale i tak titul mistr sympatie asi už zase nevyhraju. A to jsem se na něj tak těšil. Docela by mně zajímalo jak to dělají jiní lidi. Metodu: "najdu si nějaký cíl a na něm si zchladím žáhu," považuju za hluboce pod mojí úroveň. Na metodu "meditací se oprostím od hněvu" zase nemám patřičné fu. (Měl jsem v plánu jít mediovat do kláštera a dosáhnout Osvícení, ale celkem rychle mě to přešlo. Hlavně, dosáhnout Osvícení v klášteře umí každý ňouma. Mezi těmi zatr... idi... err... lidmi, to je teprve challenge!)
Metoda "napíšu blábol o tom jak jsem se našval," zatím nevypdá zle. Blábol je sice dokolane o ničem, ale minimálně krátkodobě svůj účel plní. Nejsem si jistý, jestli plně nahradí mou dosavadní oblíbenou metodu "budu vrčet na všechny kolem sebe dokoud neutečou, nebo dokud mně to nepřejde." Ale minimálně jako náhražka v obdobích, kdy kolem není dost osob na které by se dalo vrčet mi bude muset stačit. Nebo do doby než si konečně pořídím ten boxovací pytel. Věc do které se dá mláti,t aniž by měl člověk výčitky, že ničí něco co za nic nemůže. Ne že by pytel za něco mohl, ale jeho účelem je být mlácen a tedy netrpí, pouze plní svou universální roli.
No limit splněn, snad se mi i trochu ulevilo. Ommmmmm
Žádné komentáře:
Okomentovat